OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
BOYSETSFIRE představují skupinu, která vyšla z hardcorových kořenů, přesněji řečeno z melodického hardcoru. Je to parta z východního pobřeží Spojených Států, kus na jih od New Yorku, kde je to prý jen samá pláž. V takto veselých kulisách funguje skupina už víc jak deset let a má na kontě celkem čtyři alba (včetně této aktuální desky). První nahrávku si hoši pořídili na své vlastní náklady už v roce 1997, a i když je to ještě trochu uřvaná a drsná záležitost, zaměření na melodickou stránku je již jasně slyšet. A melodie tvoří základní stavební kámen i aktuální desky „The Misery Index - Notes From The Plague Years“. Přesto jsou BOYSETSFIRE už mnohem dál, čas vyplavil další vlny inspirací, a tak je třeba mluvit o jakési fůzi různých stylů a vlivů, kde dominuje silný cit pro až vtíravé melodické motivy a jako kontrast se v nenadálých gejzírech zjevují divoké úlety mimo zaběhaná klišé. Opravdu vysoké úrovně dosáhly vokály, na kterých se podílí hned čtyři členové skupiny, takže po této stránce je to hodně pestré, dalo by se říct přímo kontrastní, od jemných zpěvů až po dost slušné štěkání. Nejen díky tomu je album trochu divoká směska melodického hardcoru, punkrocku, ale i spousty poprockových vlivů, najdou se i nějaké ty rozdováděné progresivnější úlety.
Různorodost je hlavní slovo, které mě při poslechu alba napadá. Tohoto pocitu je dosaženo i využíváním méně obvyklých nástrojů jako je lap steal kytara nebo dulcimer. BOYSETSFIRE se nebojí jít až tak daleko, že některé skladby, položené vedle sebe, vyznívají jako by byly od dvou zcela rozdílných skupin. Znamená to roztříštěnost? Snad trochu. Ale především to znamená pestrost, bohatost a v neposlední řadě i skutečné umění tvořit lehké a zdánlivě nenáročné hity, které vám jako červíček zalezou do hlavy hned po prvním poslechu, ale také umění s absolutním přehledem vypálit instrumentálně náročnější divoce ztřeštěné kousky. Hardcoroví staromilci toužící po agresivním vyřvávání a tvrdě rotujících kytarových motivech se sice dočkají jen ve velmi střídmých pasážích, protože album „The Misery Index - Notes From The Plague Years“ je především o příjemných, často baladicky zabarvených, nebo i agresivně tepajících rockových písničkách, ale živočišnost a touha bavit se čiší snad z každé noty. Ano, hudba BOYSETSFIRE je především zábava, umělecky podaná pohoda a odlehčenost, naštvanost i pomatenost, která vás strhne i přes fakt, že si v některých momentech nečiní nároky být nazývána originální. Přesto bývají BOYSETSFIRE označovaní za progresivní skupinu, to však především ve smyslu silného vývoje a nebojácnosti míchat všemožné vlivy do hudby, která už se pak jen stěží dá označit nálepkou určitého konkrétního stylu.
Jako typickou ukázku všech kontrastů, které na albu můžete najít, bych zmínil dvě skladby, které asi nejlépe demonstrují stylový rozsah materiálu. Na jedné straně titulní „The Misery Index“, která reprezentuje tu jednodušší, melodičtější, spíš punkrockovou tvář skupiny, místy tam slyším i jistou podobnost se slavnými BAD RELIGION. A vedle toho skladba „So Long... And Thanks For The Crutches“, kousek mnohem divočejší, přímo šíleně rozdováděný, okořeněný i roztěkaným klavírem a dechovou sekcí. BOYSETSFIRE nabízejí hudbu vhodnou pro divoké pařby stejně jako pro poklidné letní večery při lahvince vína. BOYSETSFIRE bodují.
CD k recenzi poskytli Day After records
Pestrá kolekce melodického hardcoru, punkrocku, rocku, nějaké té vlezlejší poprockové hitovosti, ale i trochy té ztřeštěné rozdováděnosti v občasném úletu mimo styly. Tohle album žije náladami i energií.
8,5 / 10
Josh Latshaw
- kytara, vokál
Chad Istvan
- kytara, vokál, lap steel kytara, piano, dulcimer
Matt Krupanski
- bicí, perkuse
Nathan Gray
- vokál, lap steel kytara, klávesy
Robert Ehrenbrand
- basová kytara, vokál, kytara
1. Walk Astray
2. Requiem
3. Final Communiqué
4. The Misery Index
5. (10) And Counting
6. Falling Out Theme
7. Empire
8. So Long... And Thanks For The Crutches
9. With Cold Eyes
10. Deja Coup
11. Social Register Fanclub
12. Nostalgic For Guillotines
13. A Far Cry
The Misery Index: Notes From The Plague Years (2006)
The Day The Sun Went Out (remaster) (2005)
Tomorrow Come Today (2003)
After The Eulogy (2000)
The Day The Sun Went Out (1997)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Equal Vision / Burning Heart Records / Day After
Stopáž: 50:35
Produkce: BOYSETSFIRE
Velmi pestrá kytice kvalitní komerční pop-hard-core-rockové hudby, která nepostrádá vstřícnou popovou melodičnost, agresivní řvaní ani emotivně vypjaté pasáže. Vše je servírováno s bravurou, americkou samozřejmostí a nakažlivou pozitivní energií, díky které se musím rytmicky pohupovat i když píši tyto řádky. Naprosto výjimečný kompromis mezi poměrem komerce/kvalita. Nemá cenu to hlouběji rozvádět, vše podstatné je v hlavní recenzi.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.